Olympijská medaile, titul mistra světa nebo účast na největších sportovních akcích. Také to může být součástí života s epilepsií. Když do života vstoupí diagnóza epilepsie, často s ní přichází spousta otázek. U rodičů dětí možná ještě víc. Bude moci sportovat? Plavat? Závodit? Dělat to, co ho baví? Možná právě proto nás tolik oslovují příběhy sportovců, kteří s epilepsií dosáhli až na světovou úroveň. Každý jejich příběh je jiný, stejně jako je jiná epilepsie každého člověka. Ukazují ale něco velmi důležitého.
Diagnóza epilepsie může změnit některá pravidla. Pořád ale zůstává spousta cest, kterými se můžeme vydat.
Viktorija Senkutė: S epilepsií až na olympijské stupně vítězů
Litevské veslařce Viktoriji Senkutė byla epilepsie diagnostikována v 15 letech. Svou epilepsii zvládá pomocí každodenní medikace a dál se věnuje sportu, který miluje. V roce 2024 nastoupila na olympijských hrách v Paříži do závodu ve skifu. Probojovala se do finále a v závěrečných 500 metrech se dostala na třetí místo. Z Paříže si odvezla bronzovou olympijskou medaili.
A zároveň velmi silné poselství. Veřejně mluví o své epilepsii a chce ukázat, že lidé s tímto onemocněním mohou žít aktivně a dosahovat mimořádných výsledků. Její příběh je zajímavý ještě z jednoho důvodu. Veslování je sport spojený s vodou, tedy prostředím, ve kterém je u epilepsie bezpečnost obzvlášť důležitá. Viktorijin příběh je krásným příkladem toho, kam může vést cesta nastavená podle možností konkrétního člověka.
Foto: Ailura, „Viktorija Senkutė (LTU) 2022“, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 AT.
Imogen Clark: Zpátky do bazénu a mezi nejlepší evropské plavkyně
Britská plavkyně Imogen Clark zažila svůj první epileptický záchvat ve 14 letech přímo v bazénu. Později jí byla diagnostikována fotosenzitivní epilepsie. Plavání bylo její vášní. Postupně se k němu vrátila a o několik let později už závodila na nejvyšší úrovni. Získala stříbro na mistrovství Evropy i na Commonwealth Games. Její okolí přitom dokázalo reagovat i na její konkrétní potřeby. Při sportovních akcích bylo možné přizpůsobit podmínky s ohledem na její fotosenzitivitu. A právě to je na jejím příběhu možná nejzajímavější.
Někdy vede cesta k tomu, co milujeme, přes vytvoření podmínek, ve kterých se tomu můžeme věnovat bezpečněji.
Chanda Gunn: Když jedna cesta přivede k jiné
Americké hokejové brankářce Chandě Gunn byla epilepsie diagnostikována v devíti letech. Do té doby se věnovala také plavání a vodním sportům. Její rodina se tehdy rozhodla hledat sport, který bude vzhledem k jejím záchvatům vhodnější. A tak přišel hokej. Z dívky, která změnila sport, vyrostla brankářka americké reprezentace. Na zimních olympijských hrách v Turíně v roce 2006 získala s týmem USA bronzovou medaili. Její příběh ukazuje další možnou cestu.
Změna může někdy otevřít úplně nové možnosti.
Foto: Jeff, „Chanda Gunn 30“, Wikimedia Commons, CC BY 2.0.
Dai Greene: Od diagnózy k titulu mistra světa
Britský atlet Dai Greene žije s epilepsií od 17 let. Ve sportu se dostal na absolutní světovou úroveň. V běhu na 400 metrů překážek se stal mistrem Evropy, vítězem Commonwealth Games a v roce 2011 také mistrem světa. Velkou Británii reprezentoval i na olympijských hrách. O epilepsii otevřeně mluví jako o součásti svého života a sportovního příběhu.
Čtyři lidé. Čtyři různé sporty. Čtyři různé cesty.
A právě v tom je možná jejich největší síla.
Sport a epilepsie mohou patřit k sobě
Pohled na sport a epilepsii se v průběhu let výrazně proměnil. Mezinárodní liga proti epilepsii (ILAE) uvádí, že pohyb a sport mohou lidem s epilepsií přinášet fyzické, psychické i sociální benefity. Jednotlivé sporty posuzuje podle míry rizika a doporučuje zohlednit konkrétní typ záchvatů, jejich četnost a závažnost, možné spouštěče i charakter daného sportu.
Možnosti jsou tedy mnohem širší, než si někdy představujeme. A možná mají sport a život s epilepsií společného ještě víc. Sportovec se učí poznávat své tělo. Ví, kdy potřebuje zabrat a kdy regenerovat. K výkonu patří kvalitní spánek, pravidelnost, soustředění, odpočinek a schopnost vnímat signály vlastního těla. Také člověk s epilepsií se postupně učí poznávat sám sebe. Co mu prospívá. Co může být jeho spouštěčem. Jak důležitý je pro něj spánek, pravidelné užívání předepsané medikace a režim odpovídající jeho zdravotnímu stavu.
Jde o hledání způsobu, jak žít svůj život co nejlépe a zároveň bezpečně.
Každý má svoji vlastní startovní čáru
Příběhy vrcholových sportovců jsou inspirativní. Zároveň nám připomínají, že epilepsie má mnoho podob. Člověk s dobře kompenzovanou epilepsií může mít jiné možnosti než člověk s častými záchvaty nebo farmakorezistentní epilepsií. U sportů ve vodě, ve výškách nebo tam, kde může záchvat představovat významné riziko, je potřeba věnovat bezpečnosti zvýšenou pozornost a možnosti sportování posuzovat individuálně.
Proto má smysl hledat možnosti, které odpovídají konkrétnímu člověku a jeho zdravotnímu stavu. Někdo bude závodně plavat. Jiný objeví jiný sport. Někdo bude usilovat o medaili a další bude mít radost z pravidelné procházky, běhu nebo pohybu s přáteli.
Každý z těchto cílů má svou hodnotu.
Z pohledu Života s epileptikem
Sami víme, kolik otázek přichází ve chvíli, kdy epilepsie vstoupí do života dítěte nebo celé rodiny. Jedna z nich bývá velmi jednoduchá: Co všechno bude možné?
A právě proto chceme ukazovat také příběhy lidí, kteří hledají svoje možnosti. Poznávat vlastní tělo. Respektovat svůj zdravotní stav. Hledat bezpečné cesty. A mít odvahu zkoušet, kam až mohou vést. Protože život s epilepsií může mít mnoho podob. Může v něm být sport. Cestování. Studium. Práce. Rodina. Koníčky. Velké sny i malé každodenní cíle.
Epilepsie je součástí života. Každý člověk ale může hledat svou vlastní cestu, jak svůj život naplnit.
